Hudba je jazyk porozumění
Rozhovor s Lenkou Pospíšilovou
Ani ti, jimž chybí hudební sluch, ale zajímají se o dění v Letňanech, snad nemohli nezaslechnout alespoň malou zmínku o souborech Hra je to či A je to, spojených se jménem Lenky Pospíšilové, učitelky hudební výchovy na ZŠ gen. F. Fajtla. Lenka Pospíšilová je od počátku devadesátých let osobností, jež výrazně ovlivňuje vztah k hudbě mnoha letňanských dětí i jejich rodičů. Na naše otázky odpověděla skromně, ale ochotně.
Celý váš profesní život je spojen s hudbou. Jak se váš vztah k hudbě rodil a rozvíjel? Sdílí vaše hudební zájmy i vaše rodina?
U nás doma se vždy hodně zpívalo a muzicírovalo. Moje maminka i tatínek ovládali několik hudebních nástrojů a každá návštěva, která k nám přišla, byla vždy provázena společným zpěvem a hudbou, což mi připadalo zcela normální. Maminka působila přes třicet let na pražské konzervatoři jako korepetitorka na tanečním oddělení. Jako svou specialitu měla doprovod lidových tanců a právě tyto hodiny měly jedinečnou atmosféru radosti a spontánnosti. Radost ze společného muzicírování se pak přenesla i do naší rodiny. Manžel hraje na několik hudebních nástrojů a odmalička se k nám přidávaly i naše děti, takže jsme existovali i jako soběstačná rodinná kapela.
Po studiích hudební výchovy na pedagogické fakultě v Praze jsem k výuce HV příliš chuti neměla a nejdříve jsem nastoupila na taneční oddělení pražské konzervatoře jako korepetitorka pohybu ve šlépějích své maminky. Setkání s Pavlem Jurkovičem, vynikajícím českým hudebním pedagogem, zpěvákem a hudebníkem, mě však nasměrovalo zpět do hudebního školství a umožnilo mi poznat některé zcela odlišné metody práce ve škole. Po návštěvě orffovského institutu v Salcburku jsem se rozhodla se této práci věnovat. Nejdříve jsem nastoupila na ZŠ Umělecká, kde již několik let úspěšně probíhal experiment rozšířené hudební výchovy a kde jsem měla možnost spolupracovat s Pavlem Jurkovičem a dále se od něj učit. Poté jsem se rozhodla realizovat podobný projekt v Letňanech, v místě našeho bydliště.
Mohla byste uvést nejsilnější chvíle vztahující se k muzicírování s dětmi? Co vás dnes na vaší práci nejvíce baví?
Nejsilnější momenty jsou určitě ty momenty, kdy si společně s dětmi při nějaké příležitosti jen tak sedneme, každý si vybere nějaký nástroj, který mu v tu chvíli „padne“ a zcela spontánně si začneme hrát a zpívat, jak říkáme i za cenu ztrát, a těšíme se ze společného muzicírování, ale především bytí. Nádherné jsou i momenty na zahraničních zájezdech, kde při společných koncertech s jinými hudebníky děti zjišťují, jak univerzální jazyk je hudba a jak může usnadnit společné dorozumění.
Stihnete sledovat alespoň nejvýraznější talenty ze své líhně? S kterými jmény se podle vás hudbymilovní čtenáři LL budou jednou setkávat na koncertních pódiích?
Jako svou profesi si hudbu vybrala Barbora Zichová, která studuje hru na hoboj na pražské konzervatoři a zároveň již vyučuje v hudební škole, kde učí některé naše žáčky. K mé velké radosti se hudba stala pro mnoho našich bývalých žáků zájmem, který provozují ve svém volném čase při nejrůznějších studiích. Někteří ve spojení s divadlem (soubor Hlad), jiní v nejrůznějších kapelách nebo orchestrech. Doufám, že už je toto hobby neopustí a zpříjemní jim nejrůznější životní situace.
Jaké jsou vaše plány? O co byste se chtěla dále pokusit?
I letos máme před sebou zahraniční cestu do Německa a další pozvání máme ze Slovinska a Itálie. Rádi bychom rozšířili spolupráci se ZUŠ Taussigova a přemýšlíme o rozšíření orchestru Hra je to na orchestr letňanský.
Děkujeme za rozhovor a přejeme vám, vašim svěřencům i našim čtenářům, aby vaše aktivity ani do budoucna nebylo možné přeslechnout.
A jak vidí Lenku Pospíšilovou její kolegyně?
Lenku Pospíšilovou jsem poznala jako začínající učitelka HV na ZŠ Rychnovská. Mohla jsem bezprostředně sledovat její práci s dětmi. Byla to práce plná nápaditosti, humoru a respektu k dětské individualitě. To, že dokázala zapojit do práce všechny děti, tedy i ty bez předchozích zkušeností, považuji za velké pedagogické umění.
Vybírat nejzajímavější prožitky s Lenkou dost dobře nejde – s ní se totiž stále něco dělo, ať už při zájezdech do zahraničí, koncertech, nebo i při „všedních“, každodenních aktivitách s dětmi. Vrcholem naší práce byly koncerty v Městské knihovně, kde účinkovalo cca 200 zpěváků a muzikantů. Každý uzná, že zorganizovat, nacvičit a řídit koncert s tímto počtem lidí může být velmi stresující zkušenost. Přiznám se, že i mně se trochu rozklepala kolena, když jsem se před účinkující jako dirigent postavila. Ovšem Lenčin klid a jistota, vědomí smyslu celého konání a také společné úsilí vedlo k neopakovatelným zážitkům pro všechny zúčastněné.
Kateřina Tůmová
Pospisilova1.jpg
Pospisilova2.JPG