Tip na vycházku
Záhada kbelských soch
Většina z vás jistě při svých procházkách zavítala i do nedalekých Kbel protkaných parkovými úpravami lemujícími ulice se zklidněnou dopravou, vhodné a snad i přímo lákající k vycházkám, uspořádané kolem rybníka tvořícího geografický střed – srdce Kbel, rybníka, na měž se dodnes živě rybaří. Možná jste tak bez většího povšimnutí míjeli umělecká díla rozmístěná ve Kbelích takříkajíc pod širou oblohou. Nevím, možná jste se někteří u těchto děl i zastavili, ale možná také třeba ani nevíte, že zde jsou.
To, o čem mluvím jsou sochy a sousoší jakoby náhodně roztroušené po Kbelích. Pětice soch na svůj rozměr velikých, přesto však téměř zapomenutých a rozhodně opomíjených (či prostě jen míjených na našich vycházkách). Škoda. Ale pro přesnost je třeba uvést, že publikace „Praha – Kbely a okolí“ je zmínit neopomenula, nebo alespoň většinu z nich. Popisuje je, lokalizuje, uvádí autory, ale jinak spíše obestírá rouškou tajemství a záhad. Kde se tu vzaly a proč?
Tyto sochy ovšem nemohly uniknout mému zájmu a především vrozené a po léta cvičené zvědavosti! A které že to jsou? Jedná se o sousoší „Rozum a cit“ (1) od významného sochaře Ladislava Šalouna z roku 1934, o níž se traduje, že byla v roce 1975 či 1976 přemístěna do parku u rybníka ve Kbelích z Petřínských sadů, jak ostatně uvádí i publikace „Praha – Kbely a okolí“. Celá pravda je však poněkud jinde – pouze o několik odstavců dál. Mimochodem, tato socha je také všeobecně známa pod jejími lidovými přezdívkami „PALováci po výplatě“ či „Pláč pracovníků PALu po výplatě“, což zajisté potvrzuje její oblíbenost.
Dále dvě sousoší „Matka a dcera“ (2) a „Otec a syn“ (3) od akademického sochaře Karla Lidického, které přibližně od roku 1976 zdobí vchod do Základní školy v Albrechtické ulici.
A v neposlední řadě, na Kbely poněkud kontroverzní socha „Hutník“ (4) od Aloise Sopra situovaná v Katusické ulici před hotelem Erko.
Neměli bychom pochopitelně zapomínat ani na sochu Sv. Vojtěcha (5) ve Vrchlabské ulici umístěnou zde ve druhé polovině 18. stol., nicméně toto není ona zmíněná pátá socha, o níž pojednáme níže. Tato nejstarší socha není ani zdaleka tak tajemná jako ona pětice soch novodobých. I o ní si však, v případě zájmu, můžeme někdy popovídat….
Po přečtení téměř mysteriózní kapitoly „Sochy staré a současné“ z výše zmíněné publikace se můj zájem o tuto záhadu ještě mnohem více prohloubil. Tajemnem doslova nabitá kapitola rozhořela mou touhu zjistit o nich více. Dal jsem se tedy do hledání.
Avšak již od počátku bylo zřejmé, že to opravdu nebude snadné a zprvu to dokonce vypadalo, že to, co uvádí zmíněná publikace, bude skutečně vše, co je o sochách známo a nebude již možné zjistit nic nového. Ale jako v každém důležitém okamžiku života člověka i zde zasáhla náhoda. Skutečnou „náhodou“ jsem se setkal s paní Esperou Stýblovou ze Kbel a dal se s ní do řeči o umění – tedy o skutečném umění, o tom velikém – o tom jako jsou třeba tyto sochy. A ejhle, paní Stýblová nejen že sochy dobře znala, ale věděla víc – mnohem víc…
Kdo by to byl býval řekl – naprosto nenápadná a velice příjemná občanka Kbel, kterou na svých procházkách jistě také potkáváte, znala odpovědi na mé všetečné otázky.
Paní Stýblová se prakticky celý svůj život kulturou a uměním zabývala. Vzpomeňme například, že kdysi dělala ředitelku Kulturního domu ve Kbelích, a později celé dvě desetiletí pracovala v Díle Podniku Českého fondu výtvarného umění jako vedoucí střediska pro oblast Prahy a Středočeského kraje. Tehdy řídila všechny pražské galerie a byla to právě ona, kdo stál u zrodu galerií v Bratislavě, ve své době naší největší a nejkrásnější galerie, a na Kolonádě v Mariánských Lázních. Dodnes zůstala umělecky činná – tvoří v ateliéru Střípek v Čakovicích, který vede paní Jana Kosová a který budete znát patrně spíše pro jeho činnost v souvislosti s mimoškolními aktivitami žáků základních a středních škol, pro něž zprostředkovává kroužky výtvarných umění, keramiky, dětské tábory apod. Dále také paní Stýblová udržuje kontakt s našimi předními umělci, mezi nimiž má hojné přátele.
Ale vraťme se k našemu tématu – záhadná pětice soch ve Kbelích. Kde že se tu vlastně vzaly? Samozřejmě, že to nebylo samo sebou a vlastně to není ani žádná záhada. Paní Stýblová mi opravdu poutavě vyprávěla spletitý příběh těchto uměleckých děl. V letech 1975-78, tedy právě v oné době, kdy se zde tyto sochy „objevily“ a v době kdy pracovala v Českém fondu výtvarného umění, se pokoušela o umělecké oživení tehdejších Kbel. Dozvěděla se o – nebojím se použít toho slova – pokladu, který Galerie hl. m. Prahy před zraky umělecké veřejnosti skrývala v jednom bezvýznamném lapidáriu. Na řadu cenných uměleckých děl tenkrát děravou střechou „vesele“ padal prach a holubí „dárečky“ v kostele v Bohnicích, který jako lapidárium sloužil. I taková to byla doba. Vedle významných děl se tam povalovalo množství děl řekněme dobových – bylo období takzvané „normalizace“, takže tam slavně odpočívali Leninové, partyzáni, anonymní představitelé dělnické třídy do kamene a bronzu zvěčnění… apod.
Společně se svým dobrým známým – ředitelem Galerie hl. m. Prahy Slávkem Kotkem, od něhož měla přislíbeno, že si v tomto lapidáriu může vybrat díla pro svůj záměr kulturního a uměleckého zvelebení Kbel – se do ztichlých, potemnělých prostor opuštěného kostelíku vydala. To, co tam poté uviděla, byl pro ní nikoli jen umělecký, ale veskrze mystický zážitek – se zatajeným dechem si prohlížela zapomenutá umělecká díla – tedy opravdová umělecká díla, díla nehynoucí – schovaná mezi brakem socialistického „umění“. Našla právě ony sochy, které dnes krášlí ztichlá zákoutí Kbel - „Rozum a cit“ od Ladislava Šalouna a „Matka a dcera“ a „Otec a syn“ Karla Lidického. V tu chvíli ovšem ještě vyhráno ani zdaleka nebylo. Sice si mohla sochy odvézt do Kbel, jenomže s jednou podmínkou. Ono přeci jen nebylo tak jednoduché umístit sochy nadčasového charakteru, jež přímo nejásaly pro konkrétní skutky „revolučních“ dob. „Ty sis vybrala samé bonbonky, musíš si k nim vzít aspoň jednu socialistickou“, naléhal na ní ředitel. Byla to tedy neoddiskutovatelná podmínka. Ve změti té hrůzy kolem padla volba na to, co se zdálo být jednoznačně nejlepší – „Hutník“ Aloise Sopra, což je vzhledem k výše uvedenému výčtu zcela pochopitelné. „Vezmeme si toho Hutníka a dáme ho někam pod stromy, aby na něj nebylo moc vidět“. Zněla slova komentující výběr. Tím jsme ovšem přišli o další záhadu. Nejen že teď přesně víme, jak se u nás sochy ocitly, ale také je zjevné, že báje o významu jakéhosi straníka, jemuž měla možná socha polichotit, či její domnělé cestování po republice se nezakládají na pravdě. Stejně tak jako sousoší „Rozum a cit“ k nám nepřišlo z Petřínských sadů, kde by s největší pravděpodobností klidně mohlo někdy v minulosti stát, ale prostě ze skladu, kde bylo umístěno jako nevyhovující.
Ano, právě ta umělecká díla - „Rozum a cit“ (a víte, že první prst byl této soše ulomen už druhý týden po instalaci?), „Matka a dcera“ a „Otec a syn“ od našich význačných sochařů byla označena jako nevyhovující! A to nejen v onom lapidáriu, ale dokonce i ve Kbelích po jejich umístění. Objevovali se hlasy o jejich odstranění a jedné veřejné činitelce vadilo třeba i to, že holčička v sousoší „Matka a dcera“ není oblečená, což mělo údajně ohrožovat mravní výchovu mládeže. Dnes se tomu možná pousmějeme, ale tenkrát to znamenalo obhajovat záměr rozmístění soch. Paní Stýblová dotyčné (spíše bych měl volit jiný výraz – a sice dotčené) s úsměvem doporučila ušití šatiček pro sošku. Přes odpor ze strany různých rádobyznalců umění se podařilo sochy na svých místech zachovat do dnes. A dnes již, snad s výjimkou onoho sporného „Hutníka“, nikoho nepohoršují a jen „Rozum“, v Čechách vcelku příznačně, přišel necitlivě ještě o dalších pár prstů. Ale i na „Hutníka“ jsme si zvykli a je dnes už nedílnou součástí Kbel – konečně schovaný v zástinu stromů, které v době jeho umístění ještě vzrostlé nebyly. Řekl jsem výše, že se sochy podařilo uchovat na svých místech – jistě, zachovaly se, tedy až na jednu.
Možná jste si všimli, že se zmiňuji o pětici soch, ale pojednávám zde pouze o čtyřech z nich. A co ta pátá? I ta má svůj zajímavý osud a u ní se jedná skutečně o záhadu. Byla to bronzová socha Břetislava Bendy „Žena vstupující do vody“ z roku 1955 (jinde uváděno 1969). Ze všech našich soch měla tato nejvyšší uměleckou hodnotu. Autor ji plánoval umístit někam k jezírku, rybníčku, vodnímu toku, kam se podle něj nejlépe stylově hodila. Socha však zaujala paní Stýblovou natolik, že se ji rozhodla pro Kbely získat a umístit na čestné místo v Kulturním domě (dnes Lidový dům). Milevský rodák Břetislav Benda o tom nechtěl ani slyšet. Co to dalo paní Stýblové za práci, námahu a přemlouvání, aby změnila sochařův názor. Ten nakonec souhlasil, že se přijede do Kbel podívat a celou záležitost ještě zváží. Přijel. Přijel v doprovodu paní Stýblové, prohlédl si navrhované místo, pohovořil se zaměstnanci Kulturního domu a s místními občany a – a bylo vyhráno! Socha se vší parádou putovala do Kbel, kde byla v r. 1975 slavnostně odhalena. Dlouho pak stála na svém místě, než začala patrně asi překážet a byla přesunuta k šatně. I tam pro ní ale nejspíš nebylo dost místa. A tak se jednoho dne stalo, že prostě zmizela. Možná se jí to nelíbilo a odešla se koupat jinam. Ale kam? Vždyť jsme zrekonstruovali rybník, ale tam není. Nebo jste ji tam někdy potkali? A přitom by její umístění u rybníka po více než půl století od jejího vzniku naplnilo původní záměr jak sochaře, tak i paní Stýblové a občané Kbel by i nadále mohli obdivovat „Ženu vstupující do vody“. Kam se tedy poděla? Tak to byla až do nedávna skutečná záhada, ale i tu se mi pro vás podařilo odhalit: Při rekonstrukci Lidového domu byla uschována v jiné části budovy, aby nedošlo k jejímu poškození, a dnes stále ještě odpočívá skryta zrakům zvědavců a příznivců umění po letech opět v depozitu a, ač neoděna, čeká na své znovuodhalení. Ale kdo ví, třeba si časem sama najde dostatečně reprezentativní místo, kde by mohla svou krásu dávat svým obdivovatelům plně na odiv….
Jen Lípa (taktéž milevský rodák)
Poznámka autora: Dne 19.8. letošního roku tomu bude právě 25 let od úmrtí sochaře Břetislava Bendy
tip na vycházku kbely socha.jpg
tip na vycházku kbely sochy mapka.JPG